Jak jsem poznal tvoji mámu

Čast první: První setkání

,,David“ natáhl jsem před sebe ruku. ,,Hanka“ řekla tvoje máma a usmála se tak, jak to umí jen ona. Bylo 8. listopadu, kolem osmé ráno. Bylo to u nás v práci. Teda u mě v práci. Ve škole, které se říká speciální. A speciální fakt je. Ale o tom až potom. Možná. Když budeš chtít. Což asi chtít nebudeš. Minimálně v prvních pěti, šesti letech. To budeš mít jiné starosti. Třeba jak co nejhlasitěji vzbudit mámu uprostřed noci aby do mě kopla a já šel omrknout co se děje. Když zjistím, že chceš jenom podat pití, usměju se a vzpomenu si na tvou mámu. Jak za časů, kdy jsme tě ještě neměli chtěla podat pití nebo jogurt zrovna ve chvíli, kdy jsem se konečně posadil na sedačku k Prostřenu. Když zjistím, že se ti do snů vetřeli bubáci a snaží se ti rozhodit spánkový rytmus protože si myslí, že jsi ještě slaboučký prdlavka a můžou si na tebe dovolovat, přiložím své čelo na tvé, naše myšlenky se propojí a bubácí čumí. Jsem tam s tebou. My dva- SpiderTáta a Supersynek. Bubáci zdrhají, odlétají, schovávají se do skříní, vyskakují z oken. A my? Usmějem se, upravíme si vlasy do původního stavu, ťuknem si pěstí a zastříháme ušima. ,,Co se děje?“ ozve se mámin hlas. ,,Nic, nic“ řeknu, podívám se na tebe a doufám, že se mnou budeš držet basu. Ty jenom nesrozumitelně zamumláš ale z tvého výrazu je poznat, že jsme kámoši a tyhle noční bitvy zůstanou jen mezi námi.

Abych řekl pravdu, neměl jsem tak úplně radost, když jsem tvou mámu poprvé viděl. Byl to narušitel naší třídní pohodičky. Představ si to takhle. Máš svůj pokoj, hraješ si, u toho sem tam koukneš na telku protože hraje Barcelona, prostě pohoda, klídek. A najednou. Nechci tě stresovat ale chci abys to viděl v živých barvách. V HáDéčku, chápeš. Takže si představ, že by ti do té tvé oázy klidu a pohody nasadili někoho zvenčí. Někoho s kým si teď budeš ,,muset“ hrát. Nebudeš se moct chovat, jak se ti zachce. Budeš kvůli němu muset obětovat kousek sebe, kousek svého soukromí, kousek svého života abys pak ,,obětoval“ cokoliv pro něj a jeho štěstí. Ale to je správné, takže se toho neboj. V životě nikdy nejsi a nebudeš sám. Pokud někdo nenaklonuje dinosaury a místo ostravské zoo neotevře ,,nový a báječný“ Jurský park. To pak asi sám zůstaneš, protože já už nejsem tak rychlý jako kdysi a mámu jsem viděl popoběhnout jen jednou abychom stihli tramvaj. Ale taky vím, že pro to, aby tě ochránila by uběhla stovku pod deset vteřin, přehodila oštěpem Evropu a zastavila doubledecker pohledem.