Šatnář( o autismu z první ruky)

Speciální škola je speciální ve všech možných ohledech, které vás napadnou. Stejně tak je speciální, být její součástí jako pedagog. Musíte oplývat speciálními dovednostmi, které jsou vám v reálném světě, úplně k hovnu. Zdroj: http

Máte děti? Mladšího sourozence? Nebo vnouče? Nějaké jiné dítě, na něhož máte možnost alespoň částečně výchovně působit? Pak jistě víte, že trpělivost růže přináší. Občas. A občas vůbec ne. Sucho, sahara, nevykvete růže ani kaktus i kdyby vám nervy vyrobili v třineckých železárnách. Většinu věcí a proseb musíte opakovat minimálně dvakrát a potřetí už mírně otočit volume svého hlasu doprava. Jen tak něžně, abyste dítě nevyděsili ale jen upozornili na svou přítomnost, do té doby přehlíženou jako ženský fotbal.

Teď přivřete oči, uvolněte se a představte si, že byste museli denně říkat tutéž větu minimálně dvacetkrát. Každému dítěti. Což se při počtu osmi dětí ve třídě, pěti osmihodinových směn v týdnu rovná. Hodně. Matika mi od čtvrté třídy dělala problémy a kdyby se všechny mé učitelky matematiky sletěly na sabbat, asi by čuměly, že stejně jako ony, pracuju ve školství. ,,Kup si v Hornbachu nějakou moc dobrou lopatu. Myslím, že ji se svými známkami budeš v životě potřebovat“ řekla mi jedna z nich. Tehdy, jako drzý fracek ze střední a nejstarší člen třídy, jsem si na její adresu neodpustil nějakou prupovídku o kopání hrobů a pobavil celé osazenstvo učebny. Dnes se občas potkáme na zastávce, zdvořilostně se usmějeme, pozdravíme a někdy stihneme i prohodit pár slov. Neskromně si myslím, že takového trotla na rovnice a zlomky už po mém úprku s maturitním vysvědčením neučila a tak jsem dnes možná součástí jejích obsáhlých, hlubokých výkladů jako odstrašující příklad. Navštívili jsme divadelní představení. ,,Konečně nebudu muset počítat“ radoval se Bobby. To se ale přepočítal, protože kolegyně učitelka si pár příkladů přibalila s sebou na cestu. Pomůcky měl u sebe i Bobby. Byly jimi jeho prsty. Někdy, když měl ,,slabší den“, měl jich dle jeho odhadu takových třiadvacet, někdy sedm a někdy třicetšest. Za dobrých časů vypálil okamžitě ,,deset ne?“ a bylo. ,,Bobby, kolik je šest plus jedna?“ zeptala se kolegyně v tramvaji. ,,Tři?“ odpověděl otázkou čerstvě dospělý Bobby. Působil nejistě. Jako panda na kolečkových bruslích. ,,Spočítej si to na prstech, máš je v kapse“ navrhla s úsměvem kolegyně. Bobby své prsty pozoroval jako obrovské hejno monarchů stěhovavých ,,přilepených“ na stromech mexického lesa. Jako by je viděl poprvé v životě. Po osmi minutách, pěti zastávkách a dvanácti marných tipech, jsme konečně dospěli ke správnému výsledku. ,,Sedm“ vykřikl vítězně Bobby při výstupu z tramvaje a vyděsil postarší dámu sedící u dveří. Myslím, že od té chvíle má prst preventivně připraven na spoušti pepřového spreje ukrytého ve své fialové kabelce. Na oslavu nebyl čas ikdyž lahvinka Robby bubbles by se určitě hodila. Kulturní dům byl při našem příchodu nacpaný jak krabička kebabu. A kdo nestál uvnitř, pohyboval se před budovou a čekal až se prostory u šatny trochu vyprázdní. Good idea. Bylo hnusně a protože někteří nesnáší vítr a otírají si každou kapku sotva dopadnutou na jejich bundu, vstoupili jsme do budovy. Pro některé je to ráj- nemusí se učit a užijí si kulturní zážitek který má občas i jakousi úroveň, a pro některé peklo- tisíc lidí na jednom místě, milion vjemů, hluk pro nás srovnatelný s přistáváním desítek letadel a vrtulníků na dnech NATO. A když při tom všem ještě narazíte na milého pracovníka na svém místě, je zážitek přímo dokonalý. Dá se pochopit ledaco. Možná se pan šatnář špatně vyspal. Možná jeho lékovka zela prázdnotou. Možná si spletl zubní pastu s lepidlem na protézu. Den na hovno, rozumím, chápu, beru. Ale zamořit svou ,,náladou“ okolí v okruhu pěti kilometrů? Proč? Nebylo by fajn zachovat slušnost a když ne ji, tak alespoň profesionalitu? Tohle ale nebyl ten katalogový případ. Odcházeli jsme plni dojmů(někteří) z hlediště k šatnám. Už samotná cesta koridorem pro to určeným vypadala jako migrace pakoní, což pro osm solitérů, kteří si nejradši povídají sami se sebou není zrovna nic snového. Odhadem tři stovky ,,pakoní“ z několika škol a školek ječelo bez jakékoliv reakce jejich krotitelů jako by čekali na exorcistu. Naše třída spořádaně čekala, než pan šatnář dojde k sektoru B6 a vydá nám hábity. Několikrát to vypadalo, že je tento cíl na dosah. B8 vydáno, B7 vydáno. ,,Už půjdem děcka, chvilku vydržte“ uklidňoval jsem už lehce zneklidněné žáky. B5! B5??? ..Můžete nám prosím podat naše věci? Tady na B6?“ vydal jsem se do boje s netečným šatnářem, zatímco se Ginny začala válet po mokré podlaze a křičet jako nový král džungle. Konec vyjednávání, konec čekání, jdu ,,do baráku“ Harry. Přeskočil jsem pultík a začal sundávat bundy z háčků. Kolega se pokoušel vypnout Ginny a kolegyně se věnovala postupnému oblékání zbytku skupiny. Někteří přihlížející zírali s otevřenými ústy, někteří se smáli a některým to bylo úplně fuk. Fuk ale nebyl panu šatnáři můj atletický výkon a najednou, jako by mu někdo dobil baterky, se přiřítil a alibisticky vyřvával něco o čekání, frontách a podobných věcech. ,,My už čekat nebudeme. Jsme jediná třída, která tady čekala ve frontě, takže děkujeme za ochotu a mějte se skvěle“ usmál jsem se na něj přeskočil pult zpátky na stranu spravedlnosti a lidskosti, zavázal boty Dobbymu a Tonymu, zapnul jim bundy, nasadil čepice a vyrazili jsme na zastávku. Další ,,normální“ pracovní dopoledne skončilo ale pracovní doba ještě zdaleka ne. ,,Dáme kafe ne?“ zeptala se kolegyně. ,,Ne asi“ souhlasili jsme jednohlasně a nachystali si kapsličky, hrníčky a lžičky. ,,Nejez to lepidlo Barry“ řekl jsem. Tohle bude dlouhé.