Rady a zmatky čerstvého taťky aneb co bys měl vědět o světě a hlavně své rodině

,,David“ natáhl jsem před sebe ruku. ,,Hanka“
řekla tvoje máma a usmála se tak, jak to umí
jen ona. Bylo 8. listopadu, kolem osmé ráno.
Bylo to u nás v práci. Teda u mě v práci. Ve
škole, které se říká speciální. A speciální fakt
je. Ale o tom až potom. Možná. Když budeš
chtít. Což asi chtít nebudeš. Minimálně v
prvních pěti, šesti letech. To budeš mít jiné
starosti. Třeba jak co nejhlasitěji vzbudit mámu
uprostřed noci aby do mě kopla a já šel
omrknout co se děje. Když zjistím, že chceš
jenom podat pití, usměju se a vzpomenu si na
tvou mámu. Jak za časů, kdy jsme tě ještě
neměli chtěla podat pití nebo jogurt zrovna ve
chvíli, kdy jsem se konečně posadil na sedačku
k Prostřenu. Když zjistím, že se ti do snů
vetřeli bubáci a snaží se ti rozhodit spánkový
rytmus protože si myslí, že jsi ještě slaboučký
prdlavka a můžou si na tebe dovolovat,
přiložím své čelo na tvé, naše myšlenky se
propojí a bubácí čumí. Jsem tam s tebou. My
dva- SpiderTáta a Supersynek. Bubáci zdrhají,
odlétají, schovávají se do skříní, vyskakují z
oken. A my? Usmějem se, upravíme si vlasy
do původního stavu, ťuknem si pěstí a
zastříháme ušima. ,,Co se děje?“ ozve se
mámin hlas. ,,Nic, nic“ řeknu, podívám se na
tebe a doufám, že se mnou budeš držet basu.

Ty jenom nesrozumitelně zamumláš ale z
tvého výrazu je poznat, že jsme kámoši a tyhle
noční bitvy zůstanou jen mezi námi.
Abych řekl pravdu, neměl jsem tak úplně
radost, když jsem tvou mámu poprvé viděl. Byl
to narušitel naší třídní pohodičky. Představ si to
takhle. Máš svůj pokoj, hraješ si, u toho sem
tam koukneš na telku protože hraje Barcelona,
prostě pohoda, klídek. A najednou. Nechci tě
stresovat ale chci abys to viděl v živých
barvách. V HáDéčku, chápeš. Takže si
představ, že by ti do té tvé oázy klidu a pohody
nasadili někoho zvenčí. Někoho s kým si teď
budeš ,,muset“ hrát. Nebudeš se moct chovat,
jak se ti zachce. Budeš kvůli němu muset
obětovat kousek sebe, kousek svého soukromí,
kousek svého života abys pak ,,obětoval“
cokoliv pro něj a jeho štěstí. Ale to je správné,
takže se toho neboj. V životě nikdy nejsi a
nebudeš sám. Pokud někdo nenaklonuje
dinosaury a místo ostravské zoo neotevře
,,nový a báječný“ Jurský park. To pak asi sám
zůstaneš, protože já už nejsem tak rychlý jako
kdysi a mámu jsem viděl popoběhnout jen
jednou abychom stihli tramvaj. Ale taky vím,
že pro to, aby tě ochránila by uběhla stovku
pod deset vteřin, čtyřstovku překážek ve
světovém rekordu, přehodila oštěpem Evropu a
zastavila doubledecker pohledem.